Internetové diskuse jsou plné samozvaných odborníků, kteří mají zcela jasno, jak to chodí v muslimských zemích. Ráda bych se podělila o svou osobní zkušenost z Pákistánu. V kontextu unesených Češek očekávám, že v diskusi se objeví spousta příspěvků o krávě či huse, která se vystavuje takovému nebezpečí. Jsem s tím smířena, slušná diskuse by mě ovšem velmi potěšila. Bude-li zájem, budu v psaní pokračovat.
Můj manžel je Pákistánec a muslim. Potkali jsme se na univerzitě v Norsku na začátku roku 2013. Byla jsem velmi zatížena předsudky jako většina české společnosti, tak jsem se do ničeho moc nehrnula. Jenže postupem času a s přibývajícími zkušenostmi jsem si spoustu věcí ujasnila a uvědomila. Začali jsme spolu chodit a představila jsem ho své rodině. I moje rodina byla skeptická, ale vývoj byl velmi podobný. Když mého tehdy přítele lépe poznali, oblíbili si ho. Po dvou letech známosti jsme se rozhodli, že se vezmeme. Plán byl takový, že budeme mít jednu svatbu s jeho rodinou v Pákistánu a pak s mojí rodinou v ČR. Všechny formální náležitosti byly vyřízeny a po Vánocích 2014 jsme nasedli do letadla Qatar Airlines mířícího na letiště Benazir Bhutto v Pákistánském hlavním městě Islamabádu.
Kulturní šok to pro mě byl velmi výživný. Již po vystoupení z letadla jsem se stala ohromnou celebritou. Vše se zastavilo, davem kráčela bledá Evropanka, která byla dle pohledů asi nejvíce nejšokujícím zážitkem posledních dní. Po vymotání se z letiště jsme nasedli do nějakého 30 let starého taxíku, který nás odvezl na autobusové nádraží. Přestoupili jsme do podobně starého autobusu. Všichni muži byli pečlivě kontrolování detektorem kovu, ovšem ženy by si mohly pod hábitem pronést libovolné množství výbušnin. No, vyjeli jsme. Sledovala jsem z okna dopravu, zdobené náklaďáky, osly, voly, motocykly, většinou plně naložené. Po dlouhé cestě jsem byla hodně unavená a usnula jsem. Vzbudila jsem se až když jsme se nabourali. Naštěstí nic moc vážného, takže se za pár minut pokračovalo dál.
Po osmi hodinách jsme šťastně dorazili do našeho cílového města Multan v provincii Punjab. To byla taková vesnice s pěti miliony obyvatel. Neskutečný dopravní chaos, opět oslíci, volové, rikše, auta, motocykly... Byla jsem velmi vděčná, když jsme dorazili do domu mého nastávajícího. Vřela nás uvítali jeho rodiče, 2 bratři a sestra ve věku 28, 24 a 19 let. Manžel se mi snažil naznačit, že do svatby musí spát v jiné místnosti. To se mi moc nelíbilo, ale snažila jsem se to nějak překousnout. Velmi mě pak potěšila má nastávající tchýně, když manželovi řekla, ať jde spát za mnou, že jsem ve zcela kulturně odlišné zemi a že by se mi samotné asi moc dobře nespalo.
Přípravy na naši svatbu vrcholily a začaly vyvstávat ony náboženské otázky. Byla jsem ve svém pokoji spolu s neurčitým množstvím tet, které mě různě zdobily a líčily. V jednu chvíli se všechny vytratily a místo nich přišlo do pokoje několik vousatých pánů, manžel a jeho rodiče. Pochopila jsem, že jeden nás má jakože sezdat. Řekl mi, ať opakuji: "La illaha ila Allah, Muhammad Rasulallah". A už jsem věděla která bije, bylo to muslimské vyznání víry. Zopakovala jsem první část (tedy že věřím v jediného Boha), ale pak jsem prohlásila, že to o tom Mohamedovi říci nehodlám! Načež ke mě přiskočil jeden vousatec a uřízl mi hlavu. Ne, žertuji, to bych o tom teď nemohla psát :-). Onen vousatec řekl, že v tom případě se nemůžeme v Pákistánu oficiálně vzít, ale že můžeme uspořádat veselku a papíry ať si zařídíme v Evropě. Jak řekl, tak bylo. Veselka byla ohromná, i když pro Evropana asi trochu nudná - žádný alkohol, žádný tanec ani zpěv. Pouze hromada jídla, fotografování a klábosení.
Za tři týdny jsme byli na cestě zpět do Evropy, kde jsme se sezdali oficiálně a oslavili to s mojí rodinou. Tam už vše prošlo.