Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Moje svatba v Pákistánu

31. 05. 2016 23:31:47
Současná veřejná diskuse je ovládána tématy jako uprchlíci islám a muslimové. Tento článek je ze života, ale trochu s těmito tématy souvisí.


Internetové diskuse jsou plné samozvaných odborníků, kteří mají zcela jasno, jak to chodí v muslimských zemích. Ráda bych se podělila o svou osobní zkušenost z Pákistánu. V kontextu unesených Češek očekávám, že v diskusi se objeví spousta příspěvků o krávě či huse, která se vystavuje takovému nebezpečí. Jsem s tím smířena, slušná diskuse by mě ovšem velmi potěšila. Bude-li zájem, budu v psaní pokračovat.

Můj manžel je Pákistánec a muslim. Potkali jsme se na univerzitě v Norsku na začátku roku 2013. Byla jsem velmi zatížena předsudky jako většina české společnosti, tak jsem se do ničeho moc nehrnula. Jenže postupem času a s přibývajícími zkušenostmi jsem si spoustu věcí ujasnila a uvědomila. Začali jsme spolu chodit a představila jsem ho své rodině. I moje rodina byla skeptická, ale vývoj byl velmi podobný. Když mého tehdy přítele lépe poznali, oblíbili si ho. Po dvou letech známosti jsme se rozhodli, že se vezmeme. Plán byl takový, že budeme mít jednu svatbu s jeho rodinou v Pákistánu a pak s mojí rodinou v ČR. Všechny formální náležitosti byly vyřízeny a po Vánocích 2014 jsme nasedli do letadla Qatar Airlines mířícího na letiště Benazir Bhutto v Pákistánském hlavním městě Islamabádu.

Kulturní šok to pro mě byl velmi výživný. Již po vystoupení z letadla jsem se stala ohromnou celebritou. Vše se zastavilo, davem kráčela bledá Evropanka, která byla dle pohledů asi nejvíce nejšokujícím zážitkem posledních dní. Po vymotání se z letiště jsme nasedli do nějakého 30 let starého taxíku, který nás odvezl na autobusové nádraží. Přestoupili jsme do podobně starého autobusu. Všichni muži byli pečlivě kontrolování detektorem kovu, ovšem ženy by si mohly pod hábitem pronést libovolné množství výbušnin. No, vyjeli jsme. Sledovala jsem z okna dopravu, zdobené náklaďáky, osly, voly, motocykly, většinou plně naložené. Po dlouhé cestě jsem byla hodně unavená a usnula jsem. Vzbudila jsem se až když jsme se nabourali. Naštěstí nic moc vážného, takže se za pár minut pokračovalo dál.

Po osmi hodinách jsme šťastně dorazili do našeho cílového města Multan v provincii Punjab. To byla taková vesnice s pěti miliony obyvatel. Neskutečný dopravní chaos, opět oslíci, volové, rikše, auta, motocykly... Byla jsem velmi vděčná, když jsme dorazili do domu mého nastávajícího. Vřela nás uvítali jeho rodiče, 2 bratři a sestra ve věku 28, 24 a 19 let. Manžel se mi snažil naznačit, že do svatby musí spát v jiné místnosti. To se mi moc nelíbilo, ale snažila jsem se to nějak překousnout. Velmi mě pak potěšila má nastávající tchýně, když manželovi řekla, ať jde spát za mnou, že jsem ve zcela kulturně odlišné zemi a že by se mi samotné asi moc dobře nespalo.

Přípravy na naši svatbu vrcholily a začaly vyvstávat ony náboženské otázky. Byla jsem ve svém pokoji spolu s neurčitým množstvím tet, které mě různě zdobily a líčily. V jednu chvíli se všechny vytratily a místo nich přišlo do pokoje několik vousatých pánů, manžel a jeho rodiče. Pochopila jsem, že jeden nás má jakože sezdat. Řekl mi, ať opakuji: "La illaha ila Allah, Muhammad Rasulallah". A už jsem věděla která bije, bylo to muslimské vyznání víry. Zopakovala jsem první část (tedy že věřím v jediného Boha), ale pak jsem prohlásila, že to o tom Mohamedovi říci nehodlám! Načež ke mě přiskočil jeden vousatec a uřízl mi hlavu. Ne, žertuji, to bych o tom teď nemohla psát :-). Onen vousatec řekl, že v tom případě se nemůžeme v Pákistánu oficiálně vzít, ale že můžeme uspořádat veselku a papíry ať si zařídíme v Evropě. Jak řekl, tak bylo. Veselka byla ohromná, i když pro Evropana asi trochu nudná - žádný alkohol, žádný tanec ani zpěv. Pouze hromada jídla, fotografování a klábosení.

Za tři týdny jsme byli na cestě zpět do Evropy, kde jsme se sezdali oficiálně a oslavili to s mojí rodinou. Tam už vše prošlo.

Autor: Marika Ivanová | úterý 31.5.2016 23:31 | karma článku: 18.48 | přečteno: 1786x

Další články blogera

Marika Ivanová

Sexismus na Západě a na Východě

"Slušní Češi" a radikální islamisté jsou velmi odlišná stvoření, nicméně jednu věc mají neoddiskutovatelně společnou: Nikdo jim nesmí šahat na "jejich" ženy.

24.11.2016 v 20:02 | Karma článku: 18.65 | Přečteno: 1471 | Diskuse

Marika Ivanová

Nesmyslnost zákazu burkin

V poslední době se velmi živě diskutuje o burkinách, tedy plavkách zahalující celé tělo, které používají muslimské ženy. V tomto článku bych chtěla poukázat na to, proč je tento zákaz zcela kontraproduktivní.

24.8.2016 v 17:01 | Karma článku: 16.58 | Přečteno: 817 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Lubomír Stejskal

Co se to stalo na stránkách pražského letiště?

Chtěl jsem si dnes ráno ozřejmit, kdy se vrací naši mladí z Egypta a bezstarostně jsem otevřel web ruzyňského letiště. Tak jako bezpočtukrát předtím. Jaké ale bylo mé překvapení

28.6.2017 v 8:17 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 272 | Diskuse

Ladislav Větvička

Byl to komuňista. Ale umirněny. Tradyce v Koločavě byla obnovena.

Koločava, to je hrozna ďura v krasnem udoli Podkarpatske Rusi. Žije se tam blbě, bo všude daleko, dostat se tam da blbě, bo cesty pamatuju Masaryka a je tam nuda, bo zhyčkany turista tam nema co robit a raději vali do Chorvacka.

27.6.2017 v 11:11 | Karma článku: 43.86 | Přečteno: 4034 | Diskuse

Jan Tomášek

Oběd po indicku

Někde v indickém státe Radžastán – na úpatí nevysokých hor leží malá vesnice kam byli na oběd pozváni dva Češi. Jedním z nich jsem byl i já – psal se rok 1996.

27.6.2017 v 9:02 | Karma článku: 11.05 | Přečteno: 347 | Diskuse

Miroslav Hruška

Jak jsem vypnul aneb reportáž z druhé víkendovky v Jeseníkách

Jedna víkendovka mi nestačila. Respektive nebude stačit. S tímto pocitem jsem se přihlásil na obě jarní víkendovky Zeměchval. Takže sotva jsem se vzpamatoval z jedné víkendovky, vyrážím v pátek 5. května do Jeseníku znovu.

27.6.2017 v 7:30 | Karma článku: 7.42 | Přečteno: 201 | Diskuse

Jan Tomášek

Halič a severní Slovensko 1997

Tenkrát bylo Polsko taková země neprobádaná – už nevím přesně kdo s nápadem na cestu sem přišel – ale každopádně jsme jeli čtyři. Jedna dívka a tři pánové.

26.6.2017 v 23:21 | Karma článku: 9.84 | Přečteno: 386 | Diskuse
Počet článků 3 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1358

Mym domovem je od roku 2013 Norske mesto Bergen, kde pracuji na mistni univerzite. Mym oborem je optimalizace. Krome vedy se dale zajimam o spolecenske deni a cizi kultury.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.